
naši hovíci, na které nezapomeneme
Narodil se dne 12. 11. 1998 v malé moravské vesnici u paní chovatelky Marcely Kasparové. U nás se poprvé rozhlédl dne 2. 1. 1999. Všichni sourozenci Clarka byli moc úspěšní a jednalo se o mimořádně vyrovnaný a pěkný vrh. Výstavní úspěchy jeho sourozenců to jistě dokládají. I Clark by jistě dopadl na výstavách i lépe, kdybychom měli více zkušeností. Ale byl to on, kdo nás učil vystavovat. Jednalo se o velice temperamentního, živého, svéhlavého a dominantního pejska, který nás naučil vše, co nás nenaučil zlatý retriever. Bohužel měl na zemi vyměřený velice krátký čas. Miloval jízdu autem, nemohl se jí nasytit a žádná cesta nebyla dost dlouhá, dodnes nevíme, zda jsme to v něm nevyvolali vzhledem k tomu, že pejsek jel ze svého rodiště na Moravě až na naší chalupu do Jiterských hor. Dodnes si říkáme, že kdyby byl žil v bytě s námi a nikoli venku, mohl tady ještě být, protože by se k němu nedostali zlí lidé, kteří ho otrávili. Umíral těžce v bolestech po otravě na zlyhání ledvin a to nás trápí nejvíce. Byl nesmírně statečný a svojí hrdost si ponechal do poslední chvíle. Nedokázali jsme ho zradit a proto jsme se rozhodli pro eutanázii, aby si mohl zachovat svojí důstojnost a hrdost, i když jsme se pro ni rozhodli ve chvíli, kdy jeho váha byla již poloviční a nedokázal udržet moč, za což se nesmírně styděl a raději nechtěl ani pít. Než zemřel, v ten pro nás nejhorší den 28. 2. 2003, ještě se na nás podíval hrdým a vděčným pohledem. Zemřel dříve, než stihl mít potomky, ačkoli dne 20. 2. 2003 měl krýt. Moc jsme ho milovali a doufáme, že na nás tam někde čeká a hlídá nám nějaké pěkné místečko, kde budeme všichni spolu. Moc mu za všechno děkujeme a jen doufáme, že tak, jak jsme s ním byli spokojení my, byl on spokojený s námi.